Vztah mezi mámou a dcerou je jedinečný a začíná už v matčině lůně. Záleží na tom, jak přijmeme zprávu, že čekáme holčičku. Těšíme se? Je nám to jedno? Nebo si v koutku duše přejeme spíš syna?
Vše je v děloze cítit. Skrze mámu děťátko vnímá celkový stav, který je s ní neoddělitelně propojený. Miminko ještě neví, že je samostatnou bytostí – tou se stává až po porodu a její identita se postupně utváří v prvních 3 letech života.
I proto je důležité vědět, že naše pocity, myšlenky a vnitřní nastavení se do dítěte otiskují.
Jakmile se nám narodí holčička, už od prvního okamžiku do ní vkládáme svá přesvědčení. Neznamená to nic špatného – náš mindset je zkrátka takový.
„Budeš krásná, chytrá, budeš mi dělat radost. Obětuji se pro tebe, udělám pro tebe maximum.“
Často někde v pozadí existuje i touha být lepší mámou, než byla ta naše.
Do našich dcer tak otiskujeme samy sebe. Někdy dokonce nevědomě očekáváme porozumění, které by pak postupně mělo přicházet od nich.
Když jsou ještě malé, je to jednodušší. Oblékáme je do šatiček, které se líbí nám. Volíme jídlo, které považujeme za výživné a zdravé. Dbáme na kvalitní spánek i dostatek pohybu na čerstvém vzduchu.
To vše funguje až do období prvního vzdoru, kdy se u některých rodin objeví první „zemětřesení“.
S láskou vysvětlujeme, snažíme se holčičku podpořit, aby byla šťastná a mohla o některých věcech rozhodovat sama – co si oblékne, co bude snídat, kam půjde na procházku. Pokud tímto obdobím projdeme společně a ustojíme ho, máme na nějakou dobu „vyhráno“ 🙂
Možná zvládneme i nástup do školky a první začlenění do větší skupiny. To je ale velmi individuální. Škola pak naši holčičku částečně formuje – často směrem k větším výkonům. Pro některé mámy to může být frustrující, pro jiné obohacující zkušenost.
Jsou to velké změny, které přicházejí v různém tempu.
Tady bych se na chvíli zastavila a nabídla jiný pohled. V dnešní době jsme často „supermámy“ – nejen pro naše dcery. Klademe na sebe vysoké nároky a někdy ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Myšlenky se nám hromadí, tlačí nás představa lepších zítřků, ale zároveň si nejsme jisté, kde stojíme právě teď.
A přesně tak, jaké nároky klademe samy na sebe – i ty nevyřčené – naše dcery cítí. Nemusíme je vyslovit nahlas. Ony to vnímají.
Vychovávat dceru v dnešní době je velké téma. Svět je dlouhodobě nastavený spíše lineárně – na výkon, rutinu a každodenní obstávání. Ne cyklicky, jak by přirozeně vyhovovalo nám ženám.
Ruku na srdce – kdo z nás to zvládá každý den?
A tak vyvstává otázka: co vlastně předáváme svým dcerám?
Předáváme jim především svou vlastní zkušenost. Zkušenost našeho dětství, prvních zkoušek i toho, jak jsme se učily obstát ve světě – a přitom zůstat samy sebou jako ženy.
Právě z těchto nezapomenutelných prožitků a našich vnitřních pravd se skládá to, co – často nevědomě – předáváme dál. V každodenních chvílích tak vzniká vztah, který si naše dcera ponese celý život. Vztah ke své ženskosti, ke svému tělu i sama k sobě.
A možná právě proto má smysl tyto momenty tvořit laskavě a s pokorou k našemu ženství.