PRO MÁMY / PRO DCERY

Dlouho jsem netušila, jak důležité je přijetí už v době, kdy jsme v matčině bříšku. 

Právě skrze tyto první zkušenosti vznikají otisky, které v nás formují odpověď na otázku, kdo jsme. Teprve díky nim se postupně otevírá cesta k přijetí sebe sama. 

Můj vlastní vstup do ženství byl všechno, jen ne laskavý. První setkání s menstruační krví mě zastihlo nepřipravenou a hluboce mě znejistilo. Máma mě bohužel nezasvětila do tajemství, které stálo přede dveřmi dne D, a tak jsem k němu kráčela naslepo.

Když jsem byla malá, hrávala jsem si s panenkami. Do jejich titěrných kalhotek jsem vkládala menstruační vložky – tehdy velké skoro jako pleny – aby se nepočůraly. Máma je mívala na toaletě nebo schované v krabici od bot v komoře a já jsem se domnívala, že je používá ze stejného důvodu jako miminka plenky. Teprve o několik let později jsem pochopila jejich skutečný význam a tato pravda mě na dlouhou dobu znechutila.

Bylo léto, čas prázdnin na rodinné chalupě. Bylo mi jedenáct a půl roku.

Když jsem poprvé uviděla na kalhotkách krev, pocítila jsem jen šok a strach. Myslela jsem si, že jsem se uvnitř zranila, a nevěděla jsem, jak o tom s mámou mluvit. Nechtěla jsem ji zatěžovat svými problémy. Tak hluboko ve mně bylo zakořeněné přesvědčení, že všechno musím zvládnout sama.

A tak jsem krvavé kalhotky tajně nosila do lesa a zakopávala je do země, jako by spolu s nimi mohly zmizet i mé obavy. „Snad to ještě pár dní přežiju,“ říkala jsem si.

Vydržela jsem to tři dny. Potom jsem se konečně odvážila pozvat mámu na toaletu a tiše jí oznámit, že umírám.

Teprve tehdy mi poodhalila závoj tajemství.

„To je menstruace,“ řekla. „Už jsi velká holka. Tady máš vložky.“

Zapomněla mi ale říct to nejdůležitější – že krvácení za pár dní ustane a bude se vracet jen jednou za měsíc. A tak jsem uvěřila, že vložky budu muset nosit už navždy.

S obrovskou vložkou, která podle mého dětského přesvědčení musela být v malých kraťasech vidět na sto metrů, jsem utekla hluboko do lesa. Tam jsem plakala a prosila Boha, aby mě zbavil dívčího těla.

„Nechci být holka,“ šeptala jsem mezi vzlyky. „Chci být kluk. Už budu hodná. Jen mě netrestej.“

A k mému překvapení mě možná vyslyšel. Další menstruace se objevila až za rok.

Čas plynul a já si jen velmi pomalu zvykala na něco, co ve mně zpočátku vyvolávalo odpor. Ve čtrnácti letech jsem dospěla v dívku, jejíž tělo se stále zdráhalo vyplnit křivky ženství. Jako by i má fyzická podoba nesla stopu mého odmítnutí. Tento vnitřní odstup od vlastního ženství mě provázel ještě mnoho dalších let.

Až postupně, krok za krokem, jsem začala objevovat jemnost, citlivost a přirozenou cykličnost svého těla. Učila jsem se respektovat svůj příběh a uzdravovat místa, která byla kdysi naplněná studem a strachem.

Existuje mnoho žen, které zažily podobný začátek. A stejně tak mnoho těch, jejichž první setkání s menstruací bylo laskavé, otevřené a podpůrné. Klaním se před každou ženou, která podporuje myšlenku citlivého doprovázení dívek na jejich cestě do ženství a také těm, které dokázaly samy uvidět, jak je ženské tělo moudré a nádherné. 

Dovolme proto našim dcerám, vnučkám, neteřím i sestrám, aby jejich zasvěcení do plodnosti a ženské pospolitosti bylo naplněno bezpečím, moudrostí a klidem. Ať staré stigma „nečistých krámů“ postupně rozpustíme v přívětivých oslavách, které ctí ženské tělo i duši.

Ať posilujeme vědomé prožívání ženství a vytváříme prostor, ve kterém mohou ženské dary rozkvétat. Pro nás, pro naše dcery i pro generace žen, které přijdou až mi tu nebudeme.

Žijme světlo naší přítomnosti.